S finisherem Italy Divide o tom, jestli je tahle akce hardcore závod anebo skvělá nonstop jízda

 

Já bych neřekl závodní setup. Italy Divide není ve své podstatě závod, ale bikepackingové dobrodružství. Primárně si jedeme všichni užít Itálii, ale kdo chce jet ostřeji a přes noc, samozřejmě může. I organizátor Giacomo upozorňuje, že to závod není, ať si rozmyslíme, jestli to hnát přes noci nebo ne. Loni jsem to pojal více jako výlet, spal jsem klidně i 8 hodin. Letos už to byl víc závod.

Letos jsem chtěl jet vostřejc, ale i tak jsem měl v plánu jet maximálně do půlnoci. Chtěl jsem vstávat mezi 6. a 7. ráno, což jsem vnímal jako problém, protože nejsem ranní ptáče. Ale trochu se zvrhlo a vlastně jsme nespali vůbec. Užili jsme si to zase úplně jiným způsobem.

Jak k tomu došlo?

To byla vlastně strašná náhoda. Vyjeli jsme z Pompejí a já chtěl být na vrcholu Vesuvu relativně mezi prvními, abych se pak ve sjezdu nezasekl v tom štrúdlu 150 lidí. První den jsem chtěl trošku ostřejc pokračovat dál, prokličkovat přes Neapol v provozu jako za starých časů na fixce, a pak to někde zalomit. Ale někdy kolem 180. km mě strašně rychle předjeli dva Češi – Honza Moravec s Honzou Jirkou. Já jel asi 35 km/h a oni mě osolili asi 45 km/h. Strašně letěli. Náhodou jsem je asi za 15 km dojel, když se oblíkali, prohodili jsme slovo a pokračovali dál spolu.

První problém na trati jsme měli asi na 300. km, kdy Honzovi praskla přední osa. Narychlo jsem to opravili eska páskou, aby mu náhodou nevycestovala ven.

To ale nebyl ten největší problém.

Asi na 360. km těsně před Římem v 5.45 ráno druhý Honza přehlídl kámen, škrtl si pedálem a narazil hlavou do stromu. Rozsekl si čelo, zlomil si nos, vyrazil zub, vykloubil klíční kost a teď se zjistilo, že si ještě přetrhal vazy v rameni. Chtěli jsme volat sanitu, ale on trval na tom, že do nemocnice dojede. Bylo to asi 25 kilometrů. Když jsme tam dorazili, řekli nám, že Honza vypadá strašně špatně, ale že jsou soukromá klinika, a že nám nepomůžou. V další nemocnici neměli šití a poslali nás zase jinam. Honza už jel sanitou, ale my tam zůstali s jeho naloženým kolem, který jsme za ním nakonec dopravili taxíkem a čekali, co bude. Honzu ošetřili a my se všichni přesunuli na hotel, abychom ho nenechávali přes noc samotnýho. S tím, že se ráno rozloučíme. Ještě předtím jsme opravili jeho osu závitovou tyčí z OBI.

Ale finisheři jste všichni.

Ráno jsme se vydali svými cestami, ale asi po 50 km na nás Honza čekal na kruhovém objezdu. Řekl nám, že mu cvaklo v rameni, takže se mu klíček asi vrátil zpátky a že jede s náma. Chybělo asi 850 km do cíle. Každý den se cítil líp a líp. Jezdili jsme asi 300 km denně a opravdu to dojel. Do incidentu s Honzou jsme byli asi čtvrtí. Nakonec jsem dojel 15. v čase 122 hodin 25 minut. 

Říkáš, že to není závod, ale stejně sleduješ pořadí. Jaká panuje atmosféra mezi soupeři?

Dobře, částečně to závod je. Ale na startu se všichni zdraví, když někdo potřebuje cestou pomoct, každý zastaví a pomůže. Já jezdím na start na kole, loni 600 km, letos 1200 km a v Bologni jsem spal u jednoho z loňských účastníků, večer jsme šli na pivo. Ze soupeřů se na trati stávají kamarádi, a to je pro mě právě Italy Divide.



Jak jde dohromady to, že nechceš během Italy Divide jezdit v noci, ale v Praze jsi známý tím, že organizuješ noční švihy?

V noci toho člověk z krajiny moc nevidí. Kolem Prahy to znám, ale Itálii chci poznat a prohlídnout si ji. Ale tím, že trasa byla skoro identická s tou loňskou a krajinu jsem si zvládl prohlédnout cestou na start, neměl jsem letos problém jet v noci. 

Jak se na takový výlet sbalit? 

Já si balím dvoje bibsy krátký, jedny dlouhý (člověk vystoupá až do 1800 m n. m.), tři dresy s krátkým a jeden s dlouhým rukávem, nepromokavou bundu a dva base layery, plus spacák, karimatku a žďárák. Nic mi nechybělo, byl jsem sbalen naprosto ideálně.

Jaké obměny vybavení jsi udělal oproti loňsku?

Lepší spacák, Sea to Summit Spark II a dále jsem si přikoupil brašny na vidlici od Apidury. Loni jsem měl jen základní brašny – 17litrovou podsedlovku a rolovací na řídítka, ta se mi moc neosvědčila, protože byla velká a omezovala úchop řídítek a komplikovala řazení.Spacák a péřovku jsem zabalil do silnějšího igelitového pytle jako za starých časů cykloturistiky, kdy ještě slovo „bikepacking“ neexistovalo.

Také jsi oproti loňsku přesedlal na Joyseat. Jaké to bylo jet 2,500 km na 3D tištěném sedle na míru? 

Jet na Joyseat se mi osvědčilo. Nepotýkal jsem se s absolutně žádným otlačením ani během cesty na start, ani během Italy Divide. Mazal jsem krémem Smiling Butt Cream jen ráno, ale hodně. A jednou jsem ještě přimazal v noci, hned v tu první, kdy jsme se rozhodli vůbec nespat. Sedlo je opravdu fantastické, po Italy Divide jsem nepotřeboval žádnou pauzu kvůli otlakům. Stačilo se pořádně a v klidu najíst, vyspat a už za dva dny jsem opět seděl na kole.

Příští rok do třetice nebo plánuješ jiný podnik?

Rád bych. Taky mě láká Trans Pyreenés a k 45. narozeninám bych si rád nadělil Transcontinental.