300 km v sedle s návštěvou Posedla Factory
Nejdelší den v roce si žádá nejdelší švih v roce. Pro někoho možná i v životě, kdo ví. Posedla tým se rozhodl spojit síly se spřáteleným KOA bike shopem a společně zorganizovat vyjížďku Praha → Varnsdorf → Praha s názvem TŘI KILA. 300 výživných kilometrů a skoro 3000 výškových metrů. Přečtěte si reportáž očima cyklisty, který na silničce jezdí teprve tři měsíce. Ano, čtete správně. Tři měsíce, a přesto se do vyjížďky pustil.
Nejdřív sraz v KOA a předstartovní espresso v 6.00. Všech 43 cyklistů a cyklistek dorazilo včas. Nezpozdili se ani účastníci z Pardubic nebo dalekého Vyškova, takže jsme mohli vyrazit dle plánu v 6.30. Nadělíme se do třech skupin – dva s plánovaným průměrem přes 28 km/h a jeden, který by se neměl dostat pod 26 km/h. Na rozjezd volím pomalejší.
Na jeden zátah jsem na kole ujel nejvíc 130 km, tak proč si to víc než zdvojnásobit. Pojeď, bude to legrace, říkali. Tři kila je prakticky stejné jako sto třicet, jen budeš šlapat trochu dýl, říkali. No tak jo, ale lehké obavy mám. Uklidňuji se exit pointem v Děčíně na kilometru dvě stě. Kdyby se něco dělo, vím, že tam je. Mnohem radši bych to docvaknul až na vítězné pivo U Prašivky. Ale uvidíme, jedno po druhém.
Výjezd z Prahy byl trochu krkolomnější, ale naštěstí zatím nejezdí moc aut. Balík 20 cyklistů budí docela pozornost. První skupina schytala ostřikovače asi po dvou kilometrech, my máme štěstí. Na Střížkově na nás dokonce mává nějaká paní s malou dcerou a volá: „To je nádhera takových cyklistů. Říkala jsem si, že snad ani nejsem v Praze. Krása, dcera je úplně nadšená.“ Paráda, hezky nám ten den začal.
A pěkně i pokračoval. Akorát už asi kolem osmé hodiny ranní začíná pěkně pražit, a to nevěstí nic dobrého. Snažím se rozumně hydratovat a zároveň šetřit vodou, abych vydržel na 98. km do České Lípy, kde už je přistavená KOA dodávka s bohatým bufetem. Radka s Vítkem z KOA podávají sendviče, gumové medvídky, oříšky, tyčinky, kolu, kofolu, kávu… a vodu, hlavně vodu. Po ní se všichni vrhnou. Vypijeme úplně všechno.
U auta se potkáváme s rychlejšími skupinami. Vyměňujeme si dojmy i osazenstvo skupin. Přibíráme do party jednoho, který by před kopci přeci jen radši trochu zpomalil.
Kopce, máme jich před sebou spoustu a začnou každým okamžikem. Bojím se? Ne, ale mám trochu respekt.
Další občerstvovačka nás čeká až na 147. kilometru ve výrobě Posedel. Nezní to úplně extra daleko, ale profil kopců Lužických hor, který máme všichni nalepený na rámech a představcích vypadá zle. Asi to štípne. A taky že jo.
Krpály Falknov i Polevsko na cyklo computerech zlověstně hrozí temně rudými pasážemi. Naše skupina se pomalu začíná natahovat a vznikají mezi námi zbytečně dlouhé mezery. Děláme rozhodnutí a nadělíme se na dvě. Zůstávám v té rychlejší. Nenapadlo mě, že si to borci vyloží jako pokyn, aby do toho šlápli. Ale šlápli. Dupeme do kopců, smažíme se na sluníčku, pomalu nám dochází voda. Nic z toho ale nevnímám a užívám si parádní kochačku údolím v lesích kolem Kytlice. Už jenom párkrát šlápneme a bude domácí sekaná a rybičková pomazánka v továrně, kde Posedla vyrábějí karbonové ližiny a kompletují 3D tištěná sedla na míru.
Jsme tady! Kilometr 147. Shodit tretry, hodit nohy nahoru, zpolykat tolik jídla, kolik jen tělo dovolí, svlažit se v umyvadle a pít, pít, pít. Horko nic neodpouští. Tak jo, dali jsme se do kupy, zvládli exkurzi ve výrobě, namazali se opalovacím krémem, chladivkou od Posedel a většina z nás si ještě dala na cestu panáka hořčíku a zpátky do sedel. Čas máme dobrý, možná opravdu dojedeme do Prahy dřív, než Prašivka zavře.
Po pauze se rozjíždím jen těžko. Podle hovorů v balíku, většině z nás přestávka neprospěla. Zatuhly nám nohy, říkáme si, že se budeme víc střídat na špici a nepojedeme takový hrot jako posledních 20 km do Varnsdorfu. Navíc to vedro… taví se asfalt, lije z nás pot smíchaný s opalovacím krémem a solí. Vlastně ani nevím, jestli stíháme ocenit úchvatné scenérie Českého Švýcarska. Asi ne, ty kopce fakt strašně utahujou.
Poslední z téhle série stoupáků nás čeká před Děčínem. Jo, zvládli jsme ho! Zastavujeme ve stínu na kopci, čekáme, než se sjedeme všichni a kdosi háže do placu otázku, jestli někdo míří na vlak. Odpovědí je rázné a kategorické ne všech přítomných. Je to jasné, naše grupa dojede celá. Tedy pokud seženeme vodu, asi se z těch bidonů odpařuje. Bereme útokem první benzínku – kupujeme vody, coly, fanty, nanuky… pokladní se nám směje, že tu chvíli před námi byli takoví jako my a kupovali to stejné jako my. Kdo to asi tak mohl být, smějeme se. Zastávka bodla a já konečně pochopil tu podivnou lásku k benzíkám, co mají ultracyklisti. Načerpat palivo dostalo úplně jiný význam.
V Děčíně se profil láme – z benzínky chvíli klesáme k Labi, podél kterého si to frčíme až na KOA pit stop ve Velkém Březnu. Konečně můžeme trochu vydechnout a srovnat se. Tedy mohli bychom, ale kluci na špici roztočili nohy v neuvěřitelném tempu – stabilně si držíme na tachometru 35 km/h. Chápu, Prašivka zavírá v deset, musíme jet. Nad Českým středohořím se navíc stahují mračna. Do Velkého Března dojedeme suchou nohou. Nekoukáme nalevo ani napravo, zajímá nás jediná věc – bufet. Do menu tentokrát přibyly i marshmallow. Hrnu je do sebe plnými hrstmi a psychicky se připravuji na poslední špici, která se nad námi tyčí směr Proboštov. Ještě zkontrolujeme trasu a je to dobré, zbývá jen necelých 90 km do cíle. Pivo už je za rohem.
Jdeme stoupat. Čeká nás 7 km s temně rudými pasážemi. Tenhle kopec by se zakousl do nohou i čerstvému, natož po 220 km. Někteří z nás začínají šněrovat a mně to taky zatraceně nechutná. Ale naštěstí se ochladilo a začalo pršet. Ne moc, tak akorát. Zase jsme měli kliku, první skupina prý schytala slušnou průtrž. Na nás zbyly hlavně mokré silnice a sjezd, ve kterém jsem to na vodě položil. V malé rychlosti, nic se nestalo, oprášil jsem se a vyrazil dál. Nikdo už nechce ztrácet čas, Praha se blíží.
Jediný opravdu nepříjemný moment dne nastal před Novou vsí, ve které jsme měli naplánovanou poslední pauzu s KOA servisem. A ten jsme si museli opravdu zasloužit – prokličkovat nekonečnou kolonou kamionů nebyl žádný med. Ale také jsme si s tím poradili. Poslední zastávku 30 km před finishem nijak neprodlužujeme. Opláchnout písek z brýlí a ran, nahrnout do sebe křupky, soletky a další slané pochutiny, doplnit vodu a rychle dál. Shodli jsme se, že světla nahazovat nebudeme, v pohodě to stíháme před soumrakem.
Ačkoli v pohodě... nasadili jsme časovku směr Praha. Točíme se na špici, rychlost držíme vysoko na hranicí 30 km/h. Skvěle, ani ne za hodinu jsme doma.
Dupeme a vlastně si už ani moc nepovídáme. Naše komunikace se smrskla na organizační pokyny typu díra, pozor, pravá… a konstatování Kralupy. Skvěle, jsme za humny, tohle už dáme. Ale nikdo nezpomalil, naopak. Šviháme dál.
Tankodrom ze Zlončic do Máslovic nás ještě trochu naklepe, pak kopec z Vodochod na Drásty, sjezd z Klecan k vodě, cyklostezka, přes most do Stromovky a jsme skoro tam. V posledním královském stoupání Stromovkou už si všichni v duchu objednávají pivo. Poslední pauza na červené, vydechnout… a je to, jsme tady! Rychlejší kolegové nás hlasitě vítají od Prašivky. Roh Ovenecké a Jirečkovy je obložen silničními koly. Stihli jsme to. Je otevřeno. Sice už netočí, ale ta pšenice v láhvi chutná skvěle.
Připojujeme se k ostatním. Všichni se smějí, někteří z posledních sil. Většina se shoduje na jednom: občas to bolelo, ale bál(a) jsem se, že to bude horší. Takhle s pivem v ruce si říkáme, že to byla vlastně ideálně strávená středa. Jsme spokojení a hrdí.
Díky, parto, za tuhle výzvu! Krásné jsme si to udělali.
