„Už jsem zažil horší věci.“ Max Riese o cestě na utracyklistický Olymp

Max Riese je 32letý ultracyklista ze Salzburgu, který na svém Joyseatu nedávno dokončil ultimátní Hellenic Mountain Race v Řecku na 3. místě a Silk Road Mountain Race v Kyrgyzstánu na 11. místě. Jaké to bylo prodírat se s kolem bahnem a závějemi? A jak se Max vůbec dostal ze silnice k extrémním závodům bez podpory? Max nám vše prozradil během dlouhého telefonického rozhovoru.  

Dávejte si pozor na to, co sledujete na Instagramu. Může vám to změnit život. Aspoň podle zkušenosti Maxe Riese, ultracyklisty a ambasadora sedla Joyseat. Jednoho dne si Max, tehdy ještě závodil na silnici, zasledoval na sociální síti profil Silk Road Mountain Race, jeden z nejtěžších ultrazávodů bez podpory na světě. A okamžitě mu propadl. Hltal fotky, nechával se unášet krásami kyrgyzské krajiny, seznamoval se s novou kulturou, sledoval pohyb pinů jednotlivých závodníků po mapě. 



Než dojeli do cíle, měl jasno – tohle je závod pro něj. Toho se chce zúčastnit. Trénoval tvrdě celý rok, všechno ostatní muselo stranou. Tak málo startujících se dostane až do cíle… A on chtěl být jeden z nich. A tak se v roce 2019 postavil na start – a uspěl. O 1700 km, 31 000 výškových metrů, 11 dní, 6 hodin a 44 minut později si mohl obléknout finisherské tričko. A to v ročníku, kdy DNF (Did Not Finish) zářilo u téměř 50 % startujících. Kromě jiného cestou zjistil, že příště může být rychlejší. A taky se rozhodl, že bude cyklistikou nejen žít, ale bude se jí i živit. Opustil zaměstnání, změnil způsob tréninku a založil internetový časopis GRAVGRAV, který se věnuje mapování zajímavých cyklo turistických tras v různých regionech střední Evropy.

Co na závodě Maxovi tak učarovalo? „Mezi ultrakomunitou se cítím jako doma. Nic podobného jsem ani na silnici ani v horských kolech neměl. Je to tak, že když člověk začíná s ultracyklistikou, připadají mu ostatní jako nadlidé, kteří zvládají nedosažitelné výkony. A najednou stojíš na startu s těmi nejlepšími, jsi jeden z nich,” říká. „Tohle se nikde jinde nestane. Nemůžeš se účastnit Tour de France jenom proto, že chceš. V ultrasportu je to jiné. Na začátku jsem byl nesmělý, říkal jsem si, co tady dělám. Ale nikdo mi nedal znát, že jsem tady nový,“ hodnotí Max.

Z Kyrgyzstánu se vydal na závody do Maroka na slavný Atlas Mountain Race. Z počátku zvládal dva až tři podniky ročně, dneska se jejich počet ustálil na pěti. To je maximum, co jeho tělo zvládne, aby se zvládl dát zase dohromady: „Během závodu se úplně zničím a potřebuju si dát aspoň čtrnáct dní pauzu, než zase zvládnu trochu trénovat. Naberu strašný spánkový manko a taky hodně zhubnu, takže regenerace je jasná. Spím a jím, co to jde. Nejdůležitější je všechno zpátky nabrat.”



Regenerace je jedna věc, ale jak se vůbec na podobný typ závodu, kdy člověk několik dní nespí, pořádně nejí a nikdo mu s ničím nemůže pomoct, připravit? Když závodil Max na silnici, měl trenéra a všechno bylo dané. Dneska je to už trochu jinak: „Sponzoruje mě Wahoo, trénuju podle jejich plánu a když potřebuju, můžu s nimi cokoli konzultovat. V zásadě je ale trénink poměrně jednoduše strukturovaný – kombinuju dlouhé lehké švihy s dvou až dvaceti minutovými intervaly. Třikrát týdně chodím do posilovny, kde ale netahám těžké váhy. Snažím se posílit tělo, střed a stabilizátory. Zásadní je šlapat co nejvíc rovně a vydržet dlouho v jedné pozici. Hodně lidí třeba mívá problém s krčními svaly, který jde cvičením vyřešit. Hodně trénuju stabilitu, která mi usnadňuje pohyb v terénu,” prozrazuje Max. 



Jedním z posledních ultra závodů, kterých se Max v roce 2023 zúčastnil byl hojně sledovaný Hellenic Mountain Race – 938 kilometrů dlouhá štreka řeckými horami, ve kterých člověk nastoupá asi 29,000 metrů. Kromě těžkého terénu se startující museli potýkat s nebývale nepřívětivým počasím. Zima, déšť, bahno, sníh. Cyklistické servery zaplavily fotky zničených bikerů brodících se závějemi: „Už před závodem jsme věděli, že bude špatné počasí,” konstatuje Max. „Dostali jsme zprávu, abychom tomu uzpůsobili vybavení. Vzal jsem si pro jistotu teplejší spacák,” pokračuje. „Bylo mnohem chladněji, než by člověk od Řecka čekal. Na hoře na hřebenech byl sníh, ale bylo to vlastně v pohodě. Člověk jen musel dávat pozor, aby neuklouzl. Organizátoři pak těm pomalejším protáhli cestičku. Bylo taky hodně bahna, traily byly špatně sjízdné, klouzalo to. Bylo to techničtější a mnohem pomalejší, ale nějak to šlo,” hodnotí. A ještě podotýká, že z fotek vypadá situace mnohem dramatičtěji, než ve skutečnosti.



Max na svém Cervélu ZHT-5 hardtail osazeném Joyseatem dorazil do cíle na třetím místě a o své účasti mluví skoro jako o procházce růžovým sadem. Přesto si ale troufneme tvrdit, že jen málo lidí by chtělo být v jeho kůži: „Neměl jsem žádnou krizi ani žádný vážnější problém,” směje se. Ale hned začne vyprávět, jak nezvládl průjezd trailem a skončil v řece: „Uklouzlo mi to a zahučel jsem do řeky. Sice jsem se totálně promočil, ale bylo to přes den, bylo relativně teplo… ale jinak jsem celý závod projel v podstatě bez problémů. Jen posledních asi 120 km mi brzdila brzda, kvůli bahnu mi špatně chodil šaltr a to je v podstatě všechno. V pohodě,” líčí s úsměvem. A názorně ukazuje, jaké mentální naladění musí člověk mít, aby podobný typ závodu zvládl.

Pravda ale je, že letošní špatné podmínky hrály Maxovi do karet. Říká, že čím je hůř, tím se obvykle umístí lépe. Jezdí více nalehko než ostatní. Teď na kole vezl 1 bib shorty, 1 base layer, návleky na nohy a na ruce, 1 zateplenou  a 1 nepromokavou bundu, nepromokavé kalhoty a dva páry rukavic a spacák do -8°C, díky kterému prý věděl, že přežije. Ale kdyby šlo opravdu do tuhého? Závody se jezdí v divočině, do civilizace daleko. Pomohli by si se soupeři? „Neřekl bych, že jsme úplně soupeři v klasickém slova smyslu. Mezi námi panuje přátelská atmosféra, povídáme si, ale nesmíme si pomáhat. Jezdíme závody bez podpory, takže když někdo píchne, nesmím mu půjčit pumpičku. Kdybych ale potkal někoho zraněného, nenechám ho tam. Pomůžu mu i za cenu toho, že mám po závodě.”

Se svým výkonem na HMR, kde obsadil třetí místo, je více než spokojený. Nečekal, že se v takhle kvalitně obsazeném startovním poli dostane na bednu. Jak sám říká: „Je to relativně krátký závod, ale kvůli podmínkám byl extra těžký. Hodně lidí odstoupilo. Určitě existují těžší závody, ale tohle řadím vysoko. Jsem opravdu rád, že jsem se dostal na podium. V této konkurenci mě to překvapilo. Navíc se jelo překrásnou krajinou, byla to parádní zkušenost.”

Max nastupuje do každého závodu s tím, že chce být rychlejší než ostatní, ale vždycky se primárně soustředí na sebe. Má svůj plán, jede si svůj závod. A když se stane něco nečekaného, což se během několikadenních drsných závodů stane vždycky, říká, že nejdůležitější je zachovat chladnou hlavu a nepanikařit: „Ať se děje cokoli, člověk si vždycky řekne, že už zažil horší věci.”

Copyright všech fotek: Nils Laengner